Předpokládám, že už jste také byli někdy zamilovaní. A že tedy víte, o co se jedná. A tudíž se mnou budete souhlasit v tom, že zamilovat se do nějakého jiného člověka je krásné. Nebo by to krásné být mělo. Jenže aby byla láska tím úžasným pocitem, který my lidé nechceme postrádat, musí být pochopitelně opětovaná. Protože není-li tomu tak, je to možná spíš důvod k trápení se, ba i k zoufalství. Když milujeme někoho, kdo miluje nás, je to nádhera. A čím horoucnější taková láska je, tím lépe. A nejlepší je to tehdy, když tato končí i v posteli, jakkoliv je mnohdy i platonická láska k nezaplacení.
A když taková láska vede až ke svatbě, je to navíc jistota. I když je pravda, že se na ní rodinný život nejednou i nepříjemně podepisuje. A proto by měla zvítězit jak pravda nad lží, tak i láska nad nenávistí. Jenže jsme mnohokrát svědky toho, že tomu tak není. Jsou i lidé, kteří lásku k druhým pouze hrají, aby dosáhli svého. A jakmile svého dosáhnou, mohou se zachovat třeba i tím nejpodlejším způsobem. A proto bychom měli být my lidé ostražití i v lásce. Není všechno zlato, co se třpytí. A když na to přijde, nemusíme se my lidé milovat jenom navzájem. Můžeme projevovat lásku i k lecčemu jinému.
Někdy právem, někdy ale i jenom z hlouposti nebo z donucení. A tak je dobré, když milujeme svoji vlast, ale třeba s tou bývalou nucenou láskou k Sovětskému svazu tomu bylo zřejmě univerzálně naopak. Jakkoliv i dnes ještě najdeme lidi, kteří po takové ztracené lásce teskní, kteří by se rádi vrátili do dob minula. A co se mě týká? Také bych se často vrátil do oněch časů. Ale ne kvůli lásce z donucení k našemu velkému bratrovi. Chtěl bych se vrátit do dob, kdy jsem ještě mohl milovat spousty děvčat, protože jich byly na vysoké škole spousty k mání. Ještě aspoň jednou bych chtěl zažít onu spoustu malých lásek. Na něž s láskou vzpomínám. A bohužel už jenom vzpomínám.